Ananovi je vyčítáno, že přejímal i z Talmudu; že od Talmudu dával pryč jednu ruku, ale druhou rukou že se ho vždy přidržoval.
Na tom ale není nic zvláštního.

Ernest Renan ve své knize Vie de Jésus píše:

Člověk je vždy produktem své doby a své rasy, dokonce i tehdy když jedná proti své době a proti své rase.

Proto se nemůžeme divit, že se Anan nemohl zcela osvobodit od tradice, ani po svém rozchodu s ní.

Je zcela přirozené a v soulady s jeho učením, přijímat dobré a pravdivé, ať již z Talmudu nebo z učení Araba Abu Hanify.

Anan mohl těm, kdo ho z přejímání obviňovali odvětit slovy našeho učitele rabi Meira: Našel jsem ořech, jádro jsem snědl a skořápku jsem zahodil.

Stejným způsobem extrahoval pro své učení z Talmudu dobré myšlenky i veliký syn naší doby Lev Nikolajevič Tolstoj.
A podobně postupoval i Anan.
Anan nezavrhl veškerou tradici, ale pouze tu tradici, která byla v rozporu s Biblí, a s tou tradicí, která byla v rozporu se zdravým rozumem.
Hlavní zásluha Anana ale spočívá v tom, že svým mottem - Hledejte pečlivě v Bibli a nespoléhejte na mé mínění - osvobodil lid od jha tradic, vyprostil lid z okovů duchovních autorit, které lid dusily, a ukázal lidu cestu svobodné a nezávislé interpretace, cestu svobody myšlení, a dal lidu klíč k pokroku a rozvoji.

Jak tvrdí francouzský akademik a profesor Solomon Munk - Anan vyhlásil plnoprávnost rozumu, který je základem svobodného a nezávislého posuzování a hodnocení.    
Jedná se o slova člověka nezaslepeného frakční nenávistí.  

Přestože se najdou oponenti, kteří tvrdí, že Anan stvořil mrtvé učení, že svým odporem vůči tradici bránil rozvoji, a že do náboženství vnesl prvky stagnace; fakta tvrdí přesný opak.

Anan naopak vyvedl myšlení ze slepé uličky, do které bylo zatlačeno. 

To, že tomu tak skutečně bylo, dokazuje následný průběh karaimské historie.

Bezprostředně po smrti Anana, tj. krátce po osvobození lidu z okovů Talmudu, se u karaimů začínají ve velkém projevovat schopnosti a dovednosti neumlčované duchovními autoritami; nastal rozvoj vědeckého bádání, jehož plody jsou patrné již počátkem osmého století.

Mezi karaimy se začali nejprve objevovat gramatici a filologové, následně pak i učenci jiných oborů.
Z karaimského středu povstali velcí teologové, exegetů - racionalistů, básníků, skvělých lékařů, astronomů atp.